Proč mě vzdělávání, vzdělání a školství zajímá?
Jsem celoživotní studentka. Do školy jsem prezenčně chodila dlouhých 20 let. Mám pedagogické a ekonomické vzdělání a témata spojená s osvojováním znalostí a dovedností mi byla vždy blízká.
Jako učitelka anglického jazyka jsem se zajímala o to, jak osvojování jazyka funguje, jak se děti a dospělí učí, jak pracovat s pamětí, návyky apod. Sama jsem se naučila další tři jazyky na komunikativní úrovni, abych si ověřila, jestli teorie doopravdy fungují.
Čím se živím a jak to podle mě souvisí se vzděláváním?
Už 14 let se profesně věnuji technical writingu (technickému psaní). Je to obor, který se v ČR nedá studovat jako samostatný vysokoškolský program, všechno jsem se tedy učila od kolegů, samostudiem a hlavně samotnou prací.
A asi není náhoda, že v prostředí špičkové americké firmy a mezinárodního týmu je učení prioritou.
Koncepty, které se českému publiku představují jako moderní, jsou totiž v takovém prostředí samozřejmostí. Jen namátkou: pozitivní atmosféra a respektující prostředí (firemní kultura), činnostní učení, vzájemné vzdělávání, práce v tandemu i v týmu, řízené sebevzdělávání, mentoring, práce s chybou, autoevaluace, formativní hodnocení nebo (občanská) odpovědnost.
To je můj denní chléb, ale především příležitost k osobnímu a profesnímu růstu.
Proč chci o vzdělávání psát?
Čtu, poslouchám, ptám se, zajímám se a diskutuji o vzdělávání. A když narazím na něco zajímavého, chci se o to podělit, protože zdrojů inspirace není nikdy dost.
Ale hlavním důvodem je asi to, že jsem matka. Naše děti o svém vzdělávání prakticky nemají možnost rozhodovat. Pokud se jim dostává nekvalitního vzdělávání nebo péče, mají jen omezené možnosti, jak se bránit.
A právě tady vnímám roli školy jako zásadní: všem dětem bez rozdílu by měla poskytovat co nejkvalitnější vzdělávání, pomáhat jim naplno rozvíjet jejich potenciál a vytvářet prostředí, ve kterém mohou uspět.
Jenže tlak na kvalitu „shora“ bohužel selhává. České školství se potýká s vážnými problémy a závěry řady výzkumů a odborníků na školství a vzdělávání jsou alarmující. [1] [2]
Být v obraze
Tlak tedy musí přicházet i „zdola“ – od samotných učitelů, rodičů a žáků.
A co můžu dělat já jako rodič? Být v obraze. Vědět, co se v českém školství a hlavně v naší vesnické škole děje. Dál se vzdělávat, kriticky přemýšlet o problémech vzdělávání, klást si otázky a hledat na ně odpovědi podložené výzkumem a dobrou praxí.
Můžu podporovat kvalitní výuku a kritizovat tu nekvalitní. Můžu se ozývat a hájit právo dětí na dobré vzdělání.
A právě o tom bude i můj blog.
Buďme společně v obraze!
[1] Zpráva NKÚ ze dne 26. ledna 2026, která hodnotí efektivitu státních výdajů na zvyšování kvality českého školství.
[2] Škola jako hlavní zdroj stresu a nepohody